Spiknutí 11. 9.

Rozhodně nevěřím na nějakou konspiraci ve stylu:
"Dálkově řízená letadla, obsazená agenty FBI, CIA a cvičenými roboty, převlečenými za muslimy, zatímco původní posádky a cestující byli povražděni a poté uvězněni na Guantanámu, narazila do věží Twin Towers, načež Zlotřilý Vůdce Světového Židovstva obvolal a vyzval k odchodu všechny příslušníky svého národa v těchto budovách pracující, aby v nich po chvíli vlastnoručně odpálil skryté výbušniny."
(Pro ty, co to nepochopili, paroduji vzájemně a někdy i vnitřně nekonzistentní "spiklenecké" teorie, inspirací mi byl Váchalův "Krvavý román".)

Nicméně:
- Pracovníci bezpečnostních služeb měli tisíc a jednu motivaci chovat se jako ty známé opičky s packama na očích, uších a tlamičkách. Za Clintona byly týmy operující proti islámským teroristům rozehnány, a za Bushe se nikdo nehrnul do toho, aby jim vrátil prostředky a pravomoci. Mohli tu a tam "přehlédnout" známku, že se něco chystá. Jejich motivaci by dobře popsala fráze: "Tak se brouku presidentskej podívej, co se semele, když nás nemáš".
A poté, když to nebyl jenom nějaký malér s pár mrtvými (jako předchozí útoky), ale celonárodní průšvih srovnávaný s Pearl Harbourem, se pustili do zametání stop, protože jim muselo být jasné, že vina bude putovat známou cestou padajícího exkrementu a skončí na jejich hlavách.
- Dokážu si také představit, že po prvním útoku nevyletěly stíhačky a nesundaly zbývající letadla jednoduše proto, že si nikdo netroufnul dát příslušný rozkaz (dlouho po útoku na "dvojčata" dokonce německý Nejvyšší soud rozhodl, že velení armády za podobné situace nemá právo takový rozkaz vydat - pochopitelně pro Německo, ale blbost právníků je univerzální). Nikdo si asi nedokázal představit, že ten první útok není prostě výsledkem blbosti únosců, a že původním záměrem nebyl jen nějaký teatrální manévr nad centrem New Yorku spojený s požadavky výkupného, oslovením tisku atd. S jedinou možnou výjimkou (1) se americká armáda s něčím takovým nesetkala, nebyla na to ani technicky ani morálně, a patrně ani právně, připravena. Osoba na velitelském postu se prostě mohla bát víc případných následných soudů než úspěchu teroristů - což je především chyba systému. A nyní je i tato nepřipravenost systému maskována umělou mlhou.
- Při výstavbě věží od cca 10. podlaží došlo ke změně technologie kvůli tehdy panující protiazbestové hysterii. Ta byla, jak se později ukázalo, zaplacena především stavebními firmami, které tímto získávaly zakázky na "přestavby a likvidaci domů s tím ošklivým azbestem" (že se při těchto pracech uvolnilo víc azbestu, než kdyby se ty baráky nechaly stát; to napadne každého vlastníka zdravého rozumu; takovéto absurdní jednání je jen průvodní známka každé podobné hysterie). Azbest zcela jistě není úplně nevinná látka, a zejména při dlouhodobé a intenzívní profesionální expozici může vyvolat zhoubné nádory plic (histologicky odlišné od rakoviny z kouření). Avšak později se ukázalo, že část studií o nebezpečnosti azbestu byla zfalšovaná a riziko z něj bylo podstatně nadhodnocené (podobnost s hysterií kolem CO2 a globálním oteplováním, zfalšovanými daty z meteostanic atd. je "ryze náhodná" - prosím no flame zde).
Nicméně autoři těchto studií, autoři superpřísných norem, podle kterých se odstraňoval azbest na úkor kvality a protipožární odolnosti (máme materiály stejně kvalitní jako azbest, jsou však mnohonásobně dražší, máme i materiály cenově srovnatelné s azbestem, ty buď při vysokých teplotách pozbydou své termoizolační vlastnosti, nebo mají tyto vlastnosti podstatně horší) museli začít mít bobky, protože pokud by z nich začali pozůstalí vyrážet odškodné + kompenzace za psychické utrpění odříznutých a ke smrti odsouzených členů rodiny, tak by šli na buben. Proto další mlžení a další podivná chování oficiálních míst, vykládaná jako "spiknutí".
- Dále se obávám, že při výstavbě věží krom toho azbestu nemusely být v pořádku další věci.
Ocel je drahá a ta speciální zvlášť, stavební předpisy pracují s vysokým koeficientem bezpečnosti, který se za normálních okolností neuplatní. Někdo to mohl risknout a dát tam traverzy z méně kvalitní oceli, o menším průřezu apod. (a vykázat, pochopitelně, použití naplánovaných komponent). Toto bych viděl jako vysvětlení, proč se ten šrot rychle vezl do Číny, z dosahu jakéhokoli vyšetřování.
- Ve zbytcích stavby se našel "nanotermit": Byla to barva, obsahující jednak práškový hliník, jednak oxid železitý, velice jemně rozemleté. Obě látky se běžně používají jako pigmenty do technických nátěrů. Pokud se smísí, tak skutečně může vzniknout cosi, co má složení blízké termitu. Je ovšem otázka, zda byla koncentrace těch pigmentů v barvě dostatečná a vrstva barvy dost silná, aby to po iniciaci zahřátím na dostatečnou teplotu začalo hořet opravdu jako termit, nebo zda vrstva těchto látek jen přispěla k ohřátí konstrukce v místech olizovaných plameny, ale sama mimo oblast požáru hořet nemohla.
Nehledal bych za tím ovšem žádné spiknutí, ale výsledek práce produktu vykastrovaného školství, kde je složení takových věcí, jako je termit, před žáky / studenty pečlivě utajováno, aby se z nich nestali teroristé. USA mají před námi slibný náskok, nicméně i hudba mých pubertálních let, stavebnice "Mladý chemik" by se již dnes podle platných předpisů nemohla objevit na pultech hračkářství, protože řadu látek v ní obsažených dnes běžný občan nesmí zakoupit (stejně tak byly antikvovány i některé předpisy ze Součkových dějin fotografie "Jak se světlo naučilo kreslit"). A nějaký pologramota tyhle barvy pravděpodobně smíchal zcela BONA FIDE, protože ani on ani jeho nadřízení netušili, co je směs oxidu železitého a hliníku zač.

A spadlo to, pochopitelně, proto, že tepelná izolace izolovala méně než měla (případně po čase v ohni ztratila své izolační vlastnosti), ocel vydržela méně než vydržet měla (nejde o "tavení oceli" ale o to, že její pevnost prodce poklesne už při podstatně nižší teplotě než jaká je potřebná k jejímu tavení). Mohl k tomu přispět i ten nátěr; zcela jistě nefungoval jako chlazení. Protože se teplo rozvádělo po konstrukci plošně po celém půdorysu patra a po několika patrech současně, jakmile povolila jedna traverza, začalo se to okamžitě hroutit celé. V ose to padalo jednoduše proto, že kraje (a hlavně rohy) asi držely o něco víc než prostředek, byly lépe chlazené, a nasměrovaly první pohyb do osy věže. Pak už v podstatě nebylo síly, aby vršek věže něco vychýlilo ze směru. Dojem explozí vyvolal vzduch, vytlačovaný ze zóny kontaktu pahýlu s padajícím vrškem věže. Zahřáté traverzy se při ohýbání a lámání dále zahřívaly (přeměnou mechanické energie na tepelnou), a v souvislosti s tím překročily v namáhaných místech bod tání kovu.

A nikdo s podobnými průšvihy nepočítal. Podle původních plánů (hasiči asi nedostali ani opravy na "bezazbestovou" variantu, o nějakých informacích o poprznění ocelové konstrukce nemluvě) měla budova takovýto požár s rezervou ustát; proto tam celkem bezstarostně lezli, proto dokonce vraceli zpanikařené lidí zpět, "že žádné nebezpečí nehrozí".

Takže žádné velké spiknutí, ale pár trapných malých špinavých krysiček zahnaných do kouta, pouštějících špinavé a páchnoucí bobky. Případně všeobecná předpodělanost, kastrující školství, z něhož následně lezou blbci. Ono obecně, pokud nahlédnete na velké dějinné události stylem "pod pokličku", tak většinou najdete jen cosi malého, odporného a páchnoucího.

__________________________
(1) Tou možnou výjimkou je incident z roku 1988, kdy americký křižník Vincennes sestřelil íránský airbus letu 655, který podezřele manévroval a neodpovídal na výzvy. Je docela možné, že jeho manévry začaly připomínat japonské kamikadze. Ti dali američanům dost ošklivě pokouřit v závěru války a oni z toho mají dodnes mindrák.
Neúspěšnost kamikadze je do jisté míry artefakt (navíc ideologicky přiživovaný), daný tím, že na samém konci války byli američané schopni zachránit i natolik poškozené lodi, jaké o pár let dřív byli nuceni vyklidit a sami potopit, protože pokusy o jejich záchranu by byly zcela beznadějné (a navíc by byla ohrožena plavidla provádějící tažení a eskortu). Kdyby Japonci nasadili kamikadze už u Midway, tak by nejspíš tu bitvu (která znamenala obrat ve válce v Pacifiku) vyhráli.
Protože armády se běžně připravují na války minulé, považuji za docela pravděpodobné, že v lodním počítači byl nějaký podprogram, co spustil po analýze pohybů letounu poplach a přiměl posádku k odpálení raket.
Ve světle útoku na Twin Towers bych opravdu ponechal ve hře možnost, že se jeho pilot pokusil sebe, zbytek posádky i cestující - poutníky do Mekky, celkem 298 lidí - dostat do ráje smrtí na džihádu. A ty dvě rakety, co letoun rozhodily po moři, by na tom neměly moc měnit. Rozhodující je z pozice islámu v tomto směru úmysl, nikoli výsledek.
Náraz airbusu pochopitelně může křižník poškodit, přestože neobsahuje bomby. Ve výše zmíněné bitvě vyvolal fatální poškození japonských letadlových lodí, vedoucí k vítezství USA, právě požár leteckého benzínu, který zatékal do nitra lodí, hořel a jeho páry v některých podpalubních prostorách explodovaly - tedy jev analogický tomu, který vedl ke zkáze Twin Towers.

Tak jak je to s tím letním časem?

Od ekonomů jsme se dozvěděli, že přínos letního času je sporný, zejména s posunem jeho ukončení o měsíc, prosazeným EU, protože v jeho závěru představuje LČ ekonomickou ztrátu.
Obávám se také, že naprostá většina tzv. úspor, které se objevují někdy v dubnu až květnu a v srpnu až září, představuje v reálu jen přenos svícení z pracovišť do domácností, kde je tato nadspotřeba rozptýlená (zatímco velcí výrobci mohou na svých elektroměrech nějaké zisky vykazovat). Tuto obavu potvrzuje i skutečnost, že na měřácích velkých distributorů elektřiny, kde se sejde spotřeba podniků zaměstnavatelů i domácností zaměstnanců, se žádná úspora najít nedá. A v období kolem letního slunovratu je, pochopitelně, jakákoli úspora mimo mísu, protože světlo je někdy od 4 - 5 hodin ráno.

Pochopitelně, letní čas nepředstavuje jen vlivy ekonomické. V obdobích kolem rovnodennosti dochází k nejrychlejším změnám délky dne. Už tento zcela přírodní jev má na naše zdraví vliv v zásadě neblahý (nezapřeme prostě dědictví našich předků ze savan v okolí rovníku, kde má uvedený jev nepatrnou intenzitu). V tomto období se řada chronických chorob zhoršuje a někdy i poprvé propuká. Asi nejpopulárnější jsou stesky "chovatelů" žaludečních a dvanáctníkových vředů, nicméně takových chorob je mnohem více. Hodinový skok v tomto kritickém období celý problém ještě dál zvýší.

Vedle výše zmíněných "vředařů" se uvedený problém týká lidí s většinou (a těch nejčastějších) chorob srdce a cév, diabetiků, epileptiků a některých dalších. Prostřednictvím stresového narušení imunity se může promítat i např. do výskytu nádorů. Psychický stres pak vede (mimo jiné) i k nehodám (dopravním, pracovním úrazům apod.) ale také různým typům sebepoškozování (včetně dokonaných sebevražd).

Abychom si vytvořili jakousi představu o četnosti výskytu zmiňovaných zdravotních potíží: Podle Zdravotnické ročenky České republiky (volně ke stažení na webu Ústavu zdravotnických informací a statistiky za rok 2009, loňštěk ještě není pohromadě) jsme měli 45 procent zemřelých na choroby srdce a cév a téměř 28 procent zemřelých na nádory. Můžeme tedy konstatovat, že kolem poloviny lidí u nás umírá na choroby, jejichž průběh časový skok zhoršuje. Proti tomu hrají "úmrtí na zevní příčiny" (do nichž patří i úrazy a sebevraždy) s necelými osmy procenty zemřelých hrají významně slabší part.

Z dalších chorob: evidovaných diabetiků máme něco přes 700 000, epileptici jsou evidováni jen v dětském a dorostovém věku (něco přes 12 000), o dospělých údaje nejsou k dispozici, jen to, že na epilepsii bylo cca 47500 pracovních neschopností (a řada epileptiků, kteří jsou na invalidním důchodu, nebo jsou léky kompenzováni, nebo ze sociálních důchodů vyberou síš dovolenou než PN, se do statistik nedostane). Vzhledem k tomu, že u dospělých epileptiků žádná centrální evidence není, můžeme jen věštit nad šálkem kávové sedliny, kolik jich vlastně je.

Bez ohledu na možné nepřesnosti statistik můžeme uzavřít, že více než polovina naší populace trpí chorobou, která může být více či méně časovým skokem negativně ovlivněna. Jsou to, bohužel, choroby, kde se to negativní ovlivnění projeví až po delším čase, takže příčinný vztah vůči určitému konkrétnímu stresovému faktoru se prokazuje jen velice obtížně. To ovšem platí dosti obecně, např. infarkt jako nemoc z povolání není u učitelů nebo vychovatelů uznáván jako nemoc z povolání, bez ohledu na problémy konkrétního poedagoga s konkrétními žáky, protože mohl mít paralelně další stresy s povoláním nesouvisející. (Je zde jediná výjimka: a to je několikadenní pobyt se žáky např. ve škole v přírodě nebo na letním táboře, kdy pedagog musí být alespoň v pohotovosti 24 hodin denně.)

Rozhodně však můžeme vliv jarního a podzimního časového skoku považovat za přinejmenším srovnatelný s méně intenzívním pasívním kouřením (a jaké se nedávno vedly v parlamentu diskuse o zakouřených hospodách a v porovnání s tím naprosto zanedbatelných zakouřených zastávkách MHD).

Pokud se týká názorů obyvatel na tento problém, tak "větší čtvrtiny" jsou mírně nebo ostře buď pro nebo proti se zhruba vyrovnaným skóre a "větší třetina" je nerozhodnutá nebo lhostejná. Podíváme-li se na to blíže, pak více proti jsou rodiče školních dětí a pracovníci s pevnou pracovní dobou. Pracovníci nebo podnikatelé s klouzavou nebo volnou pracovní dobou buď problém neřeší nebo jsou proti zrušení letního času. Podobně i u důchodců převažují odpůrci LČ mezi těmi, kteří vodí vnoučata do školek nebo vypravují do školy, a přívrženci mezi těmi, kteří takovéto časově vázané činnosti neprovádějí (uplatňuje se tu tedy fenomén popsaný známým příslovím "Sytý hladovému nevěří").

Část dětí trpí při časové změně poruchami spánku, které opět část rodičů "řeší" podáváním tablet pro spaní a jiných medikamentů. Ještě že nežijeme o pár desetiletí dříve, kdy se dával na usnutí cumel namočený do slivovice. Nicméně naprostá většina těchto medikamentů má zkříženou návykovost s alkoholem, takže z těch svých ratolestí stejně mohou vyrobit alkoholiky.

Je celkem zajímavé, že výše uvedené poměry zastánců a odpůrců LČ jsou i mezi VŠ studenty. Pokud jsme se ale ptali, zda by podpořili posun rozvrhu v období letního času o jednu hodinu, která by jeho vliv kompenzovala, pak příznivci tohoto řešení mírně převládli. Dá se z toho usuzovat, že část příznivců letního času se spíše obává mezinárodních komplikací, než že by jim letní čas jako takový vyhovoval. Svoje vypovídá i pravidelný posun ranní a odpolední dopravní špičky o cca jednu hodinu, kdy ti, kdo se dopravují do zaměstnání autem, patří většinou právě do privilegované skupiny, která si může letní čas individuálně zrušit.