středa 8. listopadu 2017

Mohl zákaz alkoholu za námořní úpadek islámu?

Zákaz alkoholu je zcele jednoznačně dán přímo textem Koránu. K tomu lze připočíst i různé hadithy, které popisují (a současně předepisují) praktikování represí vůči poživatelům alkoholu.

Alkoholická prohibice

Islám je snem všech vymozkovanců, kteří by rádi dosáhli absolutního zákazu konzumace jakýchkoli alkoholických nápojů pod praporem tvrzení o jejich šílené škodlivosti.
Ponechme nyní stranou fakt, že člověk, žijící ve složité společnosti, na niž není biologicky stavěný, patrně (alespoň statistická většina) potřebuje nějakou farmakologickou podporu, aby se z dané situace nezbláznil. I v tom islámu vedl zákaz alkoholu k rozšíření užívání daleko tvrdších drog, jako jsou opiáty nebo hašiš. V současné době v těchto zemích částečně substituují alkohol vedle vyslověně tvrdých drog i tabák (se všemi negativními dopady na zdraví jedinců i celé populace), kát, betel a další.
Ponechme stranou i skutečnost, že nulový příjem alkoholu v reálu není možný, už proto, že nějaký vzniká metabolickými procesy v lidských střevech, především při trávení škrobu a jednoduchých sacharidů.
V následujícím textu se budu zabývat alkoholem pouze jako konzervantem nápojů.

Nápoje a alkohol

Kvašení vhodných nápojů na alkohol je velice starou procedurou, jejíž počátek nezachycují žádné písemné prameny. Pochází totiž z časnější doby než je vynález písma. Jedinou výjimkou na tomto poli je destilace, která byla vynalezena lidmi až v dobách, kdy už byly některé civilizace gramotné a schopné o zavádění této technologie zaznamenat písemnou informaci. Nicméně např. zahušťování alkoholických nápojů mrazem (existující v evropských severských státech) opět předběhlo vynález či introdukci písma.
Obliba alkoholu nespočívala pouze v tom, že se jím lidé mohli opít. Důležité je, že alkoholickým kvašením vzniklo něco, co bylo možné konzumovat bez rizika těžkých průjmových onemocnění o něco déle než desítky hodin po výrobě. Destiláty nebo jinak zahuštěné alkoholické koncentráty pak byly užívány k ředění potenciálně závadné vody, případně dalších nápojů za vzniku něčeho, co bylo méně zdravotně rizikové.
Zde nešlo jen o samotnou inhibici chorobopolodných zárodků příměsí alkoholu, ale i o stimulaci produkce žaludečních šťáv, které jsou s to nějaké bakterie a viry pohubit také. Známý (a do jisté míry extrémní) je případ Max von Pettenkofera, který v roce 1892 vypil kulturu bakterií cholery a neonemocněl. Existovaly (a snad i ještě existují) u jednotek působících v poušti (např. Cizinecké legie) předpisy o vydávání vody z podezřelého zdroje. Ta se vydávala po relativně malých dávkách, aby nedošlo k jejímu přílišnému naředění v žaludku, případně protečení skrze žaludek do tenkého střeva, bez smíšení se žaludečními šťávami. Pochopitelně, dnes mají vojáci k dispozici tablety typu Pantocidu (jaký měla k dispozici ČSLA když jsem v ní základně sloužil), které vodu i z velmi podezřelého zdroje spolehlivě desinfikují.
Nicméně přídavek alkoholu do problematických nápojů je do jisté míry blízký i tomu pantocidu.
Dalším stupněm kvašení je kvašení octové (z vína na ocet). I ocet (většinou zředěný) se používal k pití jako zdravotně bezpečnější náhrada vody (houba s octem v evangeliích neměla Krista a další ukřižované usmrtit, ale osvěžit a prodloužit jejich muka). Ocet se používala používá i k prodlužování údržnosti potravin nakládáním do něj. Nicméně nemáme-li víno nebo jiný podobný alkoholický nápoj, nemáme ani ocet.

Využití

Velmi rychle po zahájení námořní expanze začali Evropané využívat alkohol k prodloužení poživatelnosti skladované vody, která se v dřevěných sudech (nic jiného tehdy nebylo v dostatečném objemu a kvalitě k dispoozici) kazit. Voda se míchala s vínem, později s destiláty, případně lihovinami. Tak se zrodil grog (např.) i obecná láska námořníků k rumu (jakou známe z pirátských románů, nicméně ty byly reflexí reality). Námořníci si sice "ulovili" stálým pitím vody, "zpitněné" alkoholem, návyk na alkohol, nicméně nezemřeli na nějaký choleroidní průjem již několik dnů po vyplutí.
Alkohol v podstatě umožnil dálkové plavby mimo dohled pevniny a s nejistotou data zakotvení u nějakého zdroje vody a ovoce.
Trochu mimo tuto problematiku byli Vikingové, protože se plavili v chladných vodách a voda se jim nekazila tak rychle (na jihu Evropy se stejně plazili podél pobřeží, případně využívali větší řeky k nájezdům do vnitrozemí). Na opačných koncích světa se plavili Polynésané a jihoameričtí indiánští plavci, kteří měli jako nápoj k dispozici kokosové ořechy, obsahující biologicky konzervovanou tekutinu. Využití kokosových ořechů jako nutný zdroj pití pro námořníky bylo patrně důvodem, proč tuto rostlinu Inkové na svých mořských cestách vysazovali. Prokazatelně nepůvodní je kokosová palma i na známém Kokosovém ostrově, či Kokosových ostrovech (jedná se o souostroví), proslulém pirátskými a korzárskými poklady, které na něm dle věrohodných historických záznamů jsou, ale dosud se je nepodařilo nalézt.
Pokud jde o v islámu praktikované cestování po poušti, tam do jisté míry vodu chránilo střídání teplot (přes den se mohla zahřát i na teplotu přes šedesát stupňů, zabíjející některé choroboplodné zárodky, v noci zase vychladit na chladničkovou teplotu (i na Sahaře v oblasti rovníku může teplota k ránu klesnout až pod bod mrazu). Bylo to tedy něco jiného než stabilní teplota mezi 25 a 30 stupni v podpalubí lodě, plující po teplém moři, pro růst mnoha nežádoucích breberek daleko vhodnější.

Omezení

Faktem je, že byly doby, kdy měla arabská a později arabsko-islámská civilizace lepší lodě a námořníky než Evropa. Odezvou těchto časů jsou některé z příběhů Tisíce a jedné noci (až na pár výjimek předislámských), včetně známých pohádek o Sindibádovi námořníkovi.
Po zavedení islámského zákazu alkoholu se ovšem lodě islámských sindibádů mohly plavit pouze podél pobřeží a na širé moře s nejistotou nalezení přístavu se zdroji vody nebo jejích náhražek neměli jejich kapitáni ani pomyšlení. A je pravděpodobné, že epizody zahnání lodě z pobřežního pásma na širé moře bouří nebo podobným přírodním úkazem končily smrtí všech postižených.
Podél břehů Asie se nakonec arabskoislámští plavci dostali až do Číny, ale řada ostrovů v Indickém a Tichém oceánu zůstala neobjevena až do příchodu Evropanů, kteří se mohli na širé moře vydat s poměrně menšími obavami o holé přežití. Výsledkem tohoto stavu také bylo, že se technický vývoj lodí v islámském světě prakticky zastavil. Lodě předislámského Sindibáda předstihovaly prakticky vše, co v době jejich vzniku měla k dispozici Evropa. Nicméně evropská plavidla, která na konci středověku obeplula Mys Dobré Naděje, byla o několik generací vyspělejší a technicky propracovanější.
Navíc muslimové, přestože se k vynálezu střelného prachu dostali dříve než Evropa (je sporné, zda byl do Evropy importován nebo zda na základě informací o něm evropští alchymisté tuto výbušninu vyrobili sami na základě svých znalostí chemických látek), nedokázali vyrobit než velmi primitivní zbraně, které v Evropě poslaly na smetiště překonaných technologií už husitské války. Naopak děla na evropských lodích byla o tolik výkonnější, že zajistila svým majitelům vojenskou superioritu i proti mnohonásobné převaze.
Považuji za velice pravděpodobné, že pokud by se arabskoislámští plavci mohli vydat na širé moře, vedlo by to k řadě technických zdokonalení a jejich lodě by byly těm evropským co do výkonu rovnocenné (byť by třeba nebyly otrocky stejné).
Sehrály zde jistě roli i jiné faktory - např. František Novotný upozorňuje na to, že v Evropě je příliv a odliv daleko pravidelnější než na jiných pobřežích světového oceánu, a tudíž umožňuje vyplouvání s odlivem a připlouvání s přílivem i mnohem těžších lodí, než jaké by bylo možné v přístavu a jeho bezprostředním okolí dopravovat např. čluny s veslaři. Ctím tento názor odborníka, nicméně faktem je, že velké lodi se plavily po Středozemním moři, kde je rozdíl mezi přílivem a odlivem velmi malý, i v antice a i mezi přístavy, které neležely v ústí velkých řek. Nicméně uznávám, že pro Velkou Británii i evropské pevninské státy s přístavy na pobřeží Atlantiku byl tento jev významnou pomocí.

Je tedy docela možné, že islámský zákaz alkoholu patří k dalším anticivilizačním zákazům (psal jsem onich zde před několika lety) a paradoxně omezil šíření islámu mořeplavbou.

2 komentáře:

  1. Není nutné číst tu islámskou zrůdnost ani příliš dlouho a ani příliš dopodrobna aby bylo zjevné a mimo jakoukoliv pochybnost, že z toho čiší:

    * debilita a to v míře nezvykle vysoké a
    * agrese a nenávist vůči skoro všemu přirozenému a lidskému.

    Upřímně se divím tomu, kolik příznivců ta odporná záležitost má. Vůbec se ale nedivím tomu, že její nositelé a následovníci žijí v tom, v čem žijí.

    Pakliže onen debilní zákaz požívání alkoholu způsobil, že se ten islámský společenský hnus a mentální odpad nemohl šířit dál po moři, je to jen dobře a chtělo by se říci: „I jen tak dál! Houšť a větší kapky!“ :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak me, Draku, napada, ze by neskodilo ten zakaz piti zobecnit i na nealko. Do tri dnu by bylo po problemu s terorismem.

    OdpovědětVymazat